Jak může probíhat život a sex po úrazu páteře

JANA FESSLOVÁ hrála závodně házenou. Den po svatbě ji čekalo utkání. Jak osudové bylo, poznala až o několik měsíců později, když si znovu a znovu vybavovala okamžik, kdy ji soupeřka strhla za ruku, Jana spadla na záda a zlomila si páteř.

Lékaři jí zprvu dávali naději, že začne znovu chodit.

Po roce už jejich hlas nezněl tak přesvědčivě a jistota se změnila v doufání. „Z nemocnice jsem nakonec odcházela a v uších mi znělo: neztrácejte naději, vždyť se lékařská věda ubírá kupředu mílovými kroky,“ vzpomíná dnes už s úsměvem osmadvacetiletá žena z Českých Budějovic.

„Bála jsem se vrátit domů a nemít kolem sebe sestřičky a doktory. Manžel je ale zakrátko nahradil a moc mi pomohl,“ vypráví. Říkala mu, že se musí rozejít buď teď, anebo nikdy. Odpověděl, že si ji nebral proto, že chodí, ale že ji má rád. Choval se k ní dál jako ke zdravé, nelitoval ji, mohla uklízet, mýt nádobí i prát. „Ani mi to nepřišlo. Povoláním jsem hasič, jezdíme k nehodám a vidět vážně poraněné lidi mi připadá normální,“ tvrdí Josef Fessl.

Jana zprvu sama neuměla ani vylézt na vozík, neustále Josefovi něco vytýkala, až se sebral a šel pryč. Nechal manželku sedět na zemi, ať si poradí. Její nohy neměly žádnou stabilitu, takže se plazila, nebo sunula pozpátku jako rak. „Pomohl mi, teprve když jsem o to požádala. A to udělal moc dobře. Nejhorší totiž je, když vás okolí začne litovat. Dá se toho také různě zneužívat,“ říká Jana s šibalským úsměvem. „Například ve frontě v potravinách mě nějaká paní chtěla pustit. Odmítla jsem a povídám, já si to na rozdíl od ní odsedím.“

Jana má auto upravené na ruční řízení. Díky tomu se může kdykoliv kamkoliv vydat. Řídí bravurně, čímž mate ostatní účastníky provozu, a dokonce i policisty. „Jeden mi povídal – Jela jste rychle, měla jste moc těžkou nohu na plynu. Já na to, že neměla. Tak jsme se chvilku dohadovali, až si mě pořádně prohlédl a naoko se zlobil, že si z něho dělám legraci. Pokutu jsem ale nakonec stejně dostala.“

I na vozíku se dá žít plnohodnotným životem. Jana jezdí s přáteli na dovolené, pracuje, a dokonce umí na vozíku i tančit. Jen opít se při tom nestihne. Jak zabírá rukama, všechen alkohol vypotí. „Nebráním se ani rokenrolu, písničkám Katapultu nebo Aleše Brichty. Jindy ale vezmu kytaru a zpívám Nohavicu,“ prozrazuje, zatímco listuje albem fotografií, na nichž je většinou ona a tělesně postižené děti v bazénu. „Hlavní Klub pro sport bez bariér je v Praze. Před třemi lety založili pobočku i u nás a já dostala funkci instruktora-vozíčkáře. Jsou u nás děti bez rukou, nohou, nebo s jinou tělesnou vadou. Učím je pohybu ve vodě a díky vlastním zkušenostem jim vše mohu i názorně předvést. Plavání jim ohromně pomáhá, a dokonce v něm soutěží. Osm našich svěřenců už získalo medaili na paralympiádě.“

Práce Janu baví, největším snem pro ni však zůstává založení rodiny. Chtěla by alespoň dvě děti, i když ví, že se porod neobejde bez komplikací. Přestože se většinou kolem erotiky vozíčkářů chodí po špičkách, Jana se nevyhýbá ani otázkám týkajícím se sexu. Ničeho se s manželem nezříkají, Jana ale od pasu dolů nic necítí, proto musela hledat jiná citlivá místa. „Máme normální intimní život a možná bohatší než leckterý běžný pár. Jen to chce najít vhodné polohy. Někdy při tom užijeme hodně legrace. Nedávno jsem zapomněla, že nemám v nohách stabilitu a výsledkem byl zlomený nos. Pepa mě vezl na pohotovost, kde se samozřejmě ptali, jak se to stalo. Místo odpovědi jsem vyprskla smíchy. O to víc je mé vysvětlení zajímalo. Od té doby, kdykoliv mám nějaký úraz, se ptají, jestli jsme zase dělali sex,“ prozrazuje na závěr.

Jana kdysi přemýšlela o sebevraždě. Stála s vozíkem na kopci a čekala, až pojede vlak. Dnes je ráda, že si to v poslední chvíli rozmyslela. Manžel by jí neodpustil. Domácí práce zvládá hravě a žádným se nevyhýbá.