Většina z nás se na ně dívá, jako by byli bezpohlavní. „Copak tihle lidé chtějí taky mít děti?“ zaslechnou občas hlasitý šepot. „Nemůžou chodit, jak by se mohli milovat…“ Je život na vozíku životem bez lásky?

Zdraví si myslí, že po úrazu je z člověka najednou bezpohlavní bytost

„Ze svého pohledu vím, že zdraví si myslí, že některé pocity prostě nemáme. Že nepotřebujeme vztahy, lásku, něhu. A sex? To přece nejde. Ale nikdo se přímo nezeptá,“ říká Iveta Pešková , která je od narození na vozíku a navíc je předsedkyní sdružení Prosaz, které se snaží pomáhat postiženým lidem. „Když se dva lidi mají rádi, vždycky si najdou způsob, jak být spolu. Při poraněních páteře záleží na tom, kde k němu došlo, nakolik to ještě funguje. Ale vždycky se najde praktika. Nelze k tomu přistupovat tak, že je to hrozný a že budu zdolávat barikády.“

„Mám roztroušenou sklerózu, a tak bych teoreticky ani neměl být schopen mít pohlavní styk,“ říká Václav Jakoubek . „Ve skutečnosti s tím ale žádný problém nemám. Pouze nemohu mít děti. Ale i tak mohu dosahovat normálního orgasmu, praktikuji téměř všechny sexuální polohy. Prostě v tomhle mě vozík neomezuje.“ Má přítelkyni Andreu, která je zdravá.

Podobný přístup má i Oldřich K. „Jsem po obrně a jsem tím hodně omezený. V praxi to znamená, že aktivnější musí být žena, já jsem, laicky řečeno, tím, kdo je dole. Měl jsem krásnou mladou přítelkyni a musím říct, že když si vzala bílé průhledné šatičky a šla vedle vozíku, kde jsem byl já, postižený a o dvacet let starší, vzbuzovali jsme pozornost. Málokdo chápal, že bychom se mohli mít opravdu rádi. Nikdy bychom si třeba nemohli dovolit něco takového jako spontánní sex venku, v trávě u rybníka. Všichni kolem by to odsoudili.“ Standa v současné době žije se ženou, která je taky postižená. „Po technické stránce je to trochu problém i proto, že je větší a mnohem těžší. Ale zvládne se to. Když jsme se poznali, dlouho neměla partnera a milovali jsme se i pětkrát denně,“ přiznává.

Tradují se historky, že se krásný mladý kluk na vozíku zamiluje do sestřičky, nebo žena do doktora. „Není to tak daleko od reality,“ přitakává Oldřich. „Žil jsem se sestřičkou z Kladrub, kde jsem se léčil. Nakonec to skončilo. Ale stejně si vzala pacienta.“

Něco podobného prožila i paní Iveta . „Ze začátku jsem si říkala, že se zdravým mužem žít nemůžu,“ vzpomíná. „Co by se mnou dělal? Potom jsem poznala lékaře. Našli jsme k sobě cestu, ale já se tomu čtyři roky bránila. Zdravej, krásnej doktor, kolem něj sestřičky, jakou by to mělo perspektivu? Stejně by mě jednou opustil. A co by řekla je ho rodina? Potom jsem zjistila, že jeho maminka by to přivítala. Tvrdila, že vedle mě se zklidnil. Když jsem si to konečně v hlavě urovnala, jel v autě a zabil se. Na všechno jsem přišla pozdě. Po roce jsem se seznámila s postiženým mužem. Vztah bez rizika? A vidíte, zrovna ten mě opustil. Vztah buď je, nebo není a nezáleží na tom, jestli jste na vozíku.“

Václav i Oldřich potvrzují, že při samotném aktu hraje roli, zda jste na vozíku. Platí to i v případě, že postižená je žena? „Je příjemnější, když má člověk zdravějšího partnera, pomůže vám,“ říká Iveta. „Ale u žen to není takový problém. Muž je dobyvatel, proto skutečnost, že nemůže patřičně sexuálně žít, velmi špatně nese. Pro muže je bariéra v sexu větší trauma než to, že skončil na vozíku. Ale každý se s tím vyrovnává po svém. Mám kamaráda, který je ochrnutý a holky na něj vždycky letěly, vozík jim rozhodně nevadil. Je to o duši.“

Navzdory všem laickým představám žije většina vozíčkářů sexuálně. Jenom možná trochu jinak. „Problém je najít jiné erotogenní zóny. Když vás budou hladit po koleně, nic vám to neříká. Ale tělo se přizpůsobí, mnohem víc začnou fungovat jiná místa. Třeba ušní lalůčky. Mužům vozíčkářům jde mnohem víc o něhu, hlazení, mazlení. Spousta zdravých žen říká, že jsou mnohem lepší milenci než zdraví muži. Snaží se vyrovnat ten handicap.“

Když si zdravá dívka vezme vozíčkáře, okolí se na ni dívá jako na exota. „Vzpomínám si, když si moje kamarádka, která je úplně zdravá, chtěla vzít vozíčkáře. Protože sama jsem na vozíku, naprosto racionálně jsem jí vypočítala, o co všechno v životě přijde a co ji čeká. Přestože si ho vážím a mám ho ráda. Není to jednoduché. Ale člověk o něco přijde a něco získá. Ona ráda lyžovala, s ním nikdy žádný kopec nesjede. Ale jsou spolu šťastní.“

Připomínám manžele Zámečníkovy, rodiče trojčátek, o kterých jsme v Ringu už několikrát psali. Jsou nejen živou ukázkou to ho, že to jde, ale že vozíčkáři mohou mít děti. A že neplodnost je jenom mýtus. „Nejsou to samozřejmě jenom oni. Nedávno se třeba narodilo miminko dvojici, kde jsou oba postižení. On je vozíčkář, ona špatně chodí. Dítě se jim narodilo spontánně, bez umělého oplodnění. Někdy ovšem musí doktoři pomoci. A občas se k tomu staví zvláštně. Proč by měli pomáhat takovým, jako jsme my? Ostatně, když jdu ke svému gynekologovi, zásadně mluví s maminkou. Jako bych byla nesvéprávná…,“ krčí rameny Iveta Pešková.